Duchovní blíženci

Usir a Eset

Usir a Eset

 

Mýtus o Usirovi, Esetě, Sutechovi a Horovi

Vláda Usirova

V oněch dávných dobách, které se ztrácejí v šeru věků, lidé nedovedli obdělávat půdu. Nedovedli ani stavět příbytky. Zvířata ubíjeli hrubě přitesanými kameny a živili se syrovým masem. Neznali nástroje, nepřemýšleli, lidem se podobali jenom zevnějškem, chyběly jim lidské myšlenky, které odlišují člověka od ostatních živých tvorů.

A právě tehdy se ujal vlády dobrý bůh Usir se svou manželkou Eset. Usir vyvedl dávné lidi z temných jeskyní a jam, v nichž se do té doby skrývali, a ukázal jim, jaké poklady mohou najít v zemi, po které dosud jenom chodili. Usírev otevřel zemi a země vydala lidem kov na nástroje a zbraně k lovu i k obraně. Otevřel zemi podruhé a vložil do ní zrno a země vydala svou první úrodu. Učenliví lidé otevírali podle jeho příkladu zemi, užívali jejích pokladů, zavlažovali ji, kypřili a osévali. Usir ukázal lidem, jak drtit zrno, aby bylo dost mouky, zavedl lidi k datlovým palmám a k fíkovníkům, aby ochutnali jejich plody, a ukázal jim, jak je mají pěstovat. Usir lisoval s lidmi poprvé šťávu z vinných hroznů a naučil je vařit z ječmene pivo.

Lidé opustili starý způsob života, usadili se v domech, které si vystavěli, a chválili moudrého vladaře Usira.

Nyní, když lidé nabyli vědomostí, bylo zapotřebí vědomosti zachovat a předávat, bylo zapotřebí paměti, která by nezemřela s člověkem. Dobrý bůh Usir věděl, kde najít takovou paměť. Obrátil se na boha Thovta, otce moudrosti a učenců, a požádal ho, by daroval lidem písmo. Thovt tedy ukázal lidem jak psát Písmem bohů, které Thovt pro toto vymyslel, a jak jej číst. Vědění dostalo pevný základ a paměť, zkušenosti a svědectví již neumíraly s člověkem.

Usir putoval s věrnou manželkou Eset zemí Kemet (= Egyptem), pomáhal, učil a radil. Vydal se i do pouště, kde žily divoké loupežnické kmeny. Zpěvem a hudbou obměkčil jejich srdce a násilí, vražda a křivda ustupovaly před ním jako poušť před modrými prsty Řeky.

Lidé milovali boha Usíreva a bohyni Eset a pověst o nich překročila hranice Ta Kemet (= země egyptská).

Sutechova zrada

Usirův bratr, ryšavý bůh Sutech, pozoroval se závistí lásku a slávu, která provázela Usira na jeho cestách. Sutech byl silný a ukrutný, nikdy nemyslil, jak by někomu pomohl. Lidské utrpení mu působilo radost, a proto je rozmnožoval. Zatímco Usir učil lidi poznávat svět, Sutech myslil jen na jedno: jak upevnit svou moc. Nenáviděl Usira a čekal, kdy se mu naskytne příležitost dobrého boha zničit.

Ale starostlivá Eset neopouštěla Usira ani na krok, a dokud Usira střežila Eset, nemohl Sutech nic podniknout.

V Sutechově hlavě se stahovaly temné myšlenky jako mraky před mořskou bouří a náhle mu hlavou bleskla lest. V noci, když Usir spal, tajně změřil jeho tělo a podle té míry nechal zhotovit truhlici. Nikdo nikdy neviděl truhlici nádhernější a drahocennější. Pestré barvy zdobily její povrch, ryzí zlato rozlévalo na víku svou záři a na bocích truhlice jako ohně plápolaly drahokamy ve všech barvách duhy.

Pak vyhledal Sutech Usira a řekl mu: "Můj dobrý bratře, jdu tě pozvat k sobě na hostinu. Ale raději přijď bez své ženy, nemá mne ráda a snadno by se mohla stát z veselé hostiny smutná."

Usir netušil lest a slíbil, že přijde. Sutech pozval také hrstku spiklenců, kteří nenáviděli Usira stejně jako on.

Večer přišel Usir na hostinu k Sutechovi a zasedl s ním a s jeho přáteli ke stolu ozdobenému lotosovými květy. Hostina byla královská. Pečené býčí kýty se střídaly s pečenými husami, chléb a koláče voněly na mísách a džbány s pivem a vínem nikdy neukázaly osychající dno. Uprostřed hostiny přinesli na Sutechovo znamení otroci nádherně zdobenou truhlici.

Všichni se jí podivovali a Usir řekl: "Připravil jsi mi, bratře, velkolepou hostinu, ale ze všeho, co jsem v hodovní síni spatřil, je nejpodivuhodnější tato truhlice."

"Milý bratře," řekl Sutech, "tahle truhlice je dárek, který jsem připravil svým hostům. Mile rád ji dám tomu, komu bude jako na míru."

"Pojďme, zkusíme to," zvolal jeden ze Sutechových přátel a hned ulehl do truhlice, ale musel přikrčit nohy, neboť byl příliš dlouhý. Vyskočil a pustil na své místo jiného hosta. Ten byl zase příliš krátký. Třetí byl příliš hubený a čtvrtý zase tlustý. Konečně přišla řada na Usira. S úsměvem se položil do truhlice. Hodila se přesně na něho.

Vtom uchopili Sutechovi přátelé víko zářící žlutým zlatem a hodili je na truhlici, ve které ležel Usir. Velkými hřeby přibili víko na truhlici a zalili je roztavenou smolou.

Truhlici s Usirem vynesli do noci na pustý břeh a svrhli do Řeky. Pak se vrátili do hodovní síně a hostina se proměnila v oslavu Sutechova vítězství nad Usirem.

Esetino hledání

Marně hledala Eset Usira.

Řeka odnášela truhlici s jeho tělem k moři. Jakmile vyplula truhlice na širé moře, počaly vody Řeky opadávat a žhnoucí slunce lačně sálo kdejakou vláhu. Studny vysychali, rostlina vadly a země pukala žárem.

V té chvíli Eset poznala, že dobrý bůh Usir opustil Ta Kemet. Ale nevěděla, zda opustil Ta Kemet po vodě nebo po souši a nevěděla ani proč Ta Kemet opustil. Jenom její srdce tušilo, že se stal hrozný zločin.

Vyptávala se lidí, které potkávala, obchodníků cestujících se zbožím z místa na místo, vyptávala se i moudrých starců, ale nikdo nic nevěděl. Jednou zabloudila na břeh Řeky a přihlížela dětem, jak si hrají, a poslouchala, co si povídají. A uslyšela podivnou věc.

Děti si vyprávěly o nádherné zlaté truhlici, kterou svrhli do Řeky čtyři muži. Eset děti zavolala a vyptávala se jich a dověděla se, že za noci pozorovaly nosiče nádherné truhly. Bylo jim truhly líto, když ji muži shodili do vody, a dověděla se také, kdy se to všechno přihodilo.

Eset se domyslila, kdo mohl dát zhotovit truhlici hodnou krále, a pochopila, co nosiči svrhli v noci do Řeky. Zaplakala a vydala se hledat truhlici s Usirem.

Zatím mořské vlny na zpěněných hřbetech unášely truhlici, podávali si ji pod oblohou rozpálenou slunečními paprsky i za noci, kdy se na lesklém víku truhlice zachycoval třpyt chladných hvězd. Po čase doplula ke křovinatému pobřeží u města Byblu. Tam uchopily vlny truhlici naposledy a vyvrhly ji na břeh, do křoví.

Křoví, do něhož truhlice zapadla, okamžitě poznalo blízkost Usirova těla, jeho kouzelnou životodárnou sílu, rostlo, rostlo, až obrostlo truhlici a obemklo ji jako prsty obemknou oblázek. Větve se spojily v mohutný nevídaný kmen a nikdo by neřekl, že strom, který v tak krátké době pozvedl korunu k nebi, pochoval ve svém pni tělo dobrého boha.

Zpráva o obrovitém stromě na pobřeží se donesla králi té země. Vydal se prohlédnout si strom a užasl nad jeho výškou a silou. Rozkázal, aby otroci strom podťali a zhotovili z kmene sloup. Sloup pak dal odvézt do paláce a dal jím podepřít strop královské síně. Tak se truhlice s Usirem dostala do paláce a dřevo sloupu ji v sobě ukrylo.

Smutně putovala bohyně Eset po světě, usilovně pátrala po truhlici, láska a úzkost ji poháněli od místa k místu. Mořeplavci, vracející se z daleké plavby, jí vyprávěli o nevídaném stromě, z něhož si dal král v Byblu zhotovit sloup do paláce.

Eset uvítala zprávu jako vyprahlé pole vítá vláhu. Tušila blízkost Usira v mohutném stromu. V přítomnosti dobrého boha všechno rostlo, kvetlo a mohutnělo. Putování bohyně Eset dostalo po dlouhé době cíl. Cestou necestou, přes pouště a hory dorazila do Byblu.

V Byblu se posadila u studny blízko královského paláce, kam chodily královy služky pro vodu, rozmlouvala s nimi a nabídla se, že jim upraví účes. Služky ochotně svěřily své vlasy krásné cizí ženě. Eset jim upravila účes a vdechla jim do kadeří libou vůni, jako by se jim do vlasů snesly květy z čarodějných zahrad. Služky se vrátily s nádobami naplněnými vodou do paláce a síněmi a chodbami se rozlila opojná vůně. Vůně se donesla až ke královně.

"Odkud jste přinesly tu libou vůni?" zeptala se královna.

Služky vyprávěli o neznámé ženě u studny, která dovede tak podivuhodně upravovat vlasy. Královna pro cizinku poslala a pozvala ji do paláce.

Eset přišla a upravila vlasy i královně. Když si královna prohlížela účes a ucítila kouzelnou vůni, řekla spokojeně: "Vidím, že své práci rozumíš. Líbíš se mi, zůstaň v mých službách.

Eset již z paláce neodešla. Nyní byla nablízku tělu svého milovaného muže Usira, mohla sedat u sloupu, v němž byla uzavřena truhlice, mohla se aspoň dotýkat prsty dřeva.

Od rána do večera měla Eset na starosti královnina malého synka. Nemohl mít lepší chůvu než bohyni Eset. Královnin syn rostl a sílil pod ochranou bohyně. každý den mu kladla Eset prst do úst a on sál z prstu božskou sílu. V noci, když v paláci vše utichlo, ukládala dítě do kouzelných plamenů, aby spálily smrtelné částečky jeho těla a aby mu darovala nesmrtelnost. Sama se proměňovala ve vlaštovku a s nářkem obletovala sloup a truchlila nad ztraceným štěstím.

Jedné noci měla královna zlý sen. Vstala a šla se podívat na dítě. Vstoupila do síně a zděsila se. Dítě leželo v plamenech a kolem sloupy poletovala naříkající vlaštovka. Královna vykřikla. Výkřikem zaplašila kouzlo a zbavila svého syna daru nesmrtelnosti.

Eset se okamžitě proměnila z vlaštovky v bohyni a nechala se poznat ve své božské podobě, pověděla, proč přišla do byblu, a požádala o sloup, jenž v sobě choval truhlici s Usirem. Kdo může bohům odepřít jejich přání? Eset zlehka odřízla ze sloupu část, v níž byla truhlice, otevřela kmen, vyňala truhlici a zaplakala tak, že i kámen ve zdech paláce se otřásal bolestí. Pak odnesla truhlici na loď a vyplula za příznivého větru k domovu.

Usirův návrat

Jakmile dorazila do země Kemet, odnesla truhlici s Usírevovým tělem na odlehlé místo a tajně ji pohřbila. Bála se, aby pomstychtivý Sutech nenašel hrob svého bratra Usira.

Pověst o tom, že se Eset vrátila do Ta Kemet s drahocennou truhlicí, proběhla zemí jako rychlý chrt. Nenávist nedala Sutechovi spát. Od chvíle, kdy truhlice s Usírevem opustila Ta Kemet, po celou tu dobu se snažil zničit Usirovu památku, vymazat jeho jméno. Pronásledoval ty, kdo jej vyslovili, a těšil se, že násilím zahladí stopy Usírevova díla. A tu se vrací do země sám Usir, jako by chtěl bratrovy připomenout jeho zlý čin.

Sutech začal hledat Usirův hrob. Hledal jej za dne, ale jasná záře slunečního boha Ré, která nepřeje zlému, nepřála ani Sutechovi.

Po dni nastala noc. Sutech vyrazil na noční lov. Za měsíčního svitu se dostal do končiny, kde Eset pohřbila Usira. Sutech zavětřil jako divoké zvíře, vrhl se na hrob, vyhrabal Usirovo tělo a rozsápal jej na čtrnáct dílů a rozmetal široko daleko po celé zemi na březích Řeky.

Eset přišla navštívit hrob milovaného Usira a našla jen rozrytou hlínu. S bědováním se Eset znovu vydal hledat pozůstatky manžela. Na smutné pouti jí pomáhali spravedlivý bůh říše mrtvých Anup a její sestra Nebthet. Na souši i ve vodě nacházela Eset drahocenné díly Usirova těla. Plavila se po bažinatých řekách v člunu z papyru a žádný krokodýl se jí neodvážil ublížit. Proto se v Ta Kemet věřilo, že ten, kdo si postaví člun z papyru, přepluje bez úhony Řeku hemžící se krokodýli. Takového plavidla si ještěři z úcty k bohyni Eset prý nevšímají.

Všude, kde našla část jeho těla, dala zřídit náhrobek, aby Sutecha zmátla, až bude znovu hledat Usirův hrob. Dala stavět náhrobek za náhrobkem, ale Usírevovy pozůstatky pečlivě uschovala a skládala. Třináct dílů Usirova těla našla, čtrnáctý jí chyběl. Tehdy jí pomohl Anup, zhotovil chybějící část ze slonové kosti a přiložil jej na správné místo. Celé tělo Usírevovo pomazal čarovnými mastmi a všechny kusy jeho těla ihned srostly.

Eset pak, v podobě supice, vdechla Usirovi máváním svých křídel vzduch života, takže Usir vstal a zajistil si, by mohl dále žít ve svém synovi. Když z něho životní síla vyprchala, Anup dokončil proces balzamování a stal se tak jeho vynálezcem a učitelem. Podle jeho příkladu začali lidé pečovat o těla svých zemřelých a starali se, by si zemřelý zachoval co nejdéle podobu, jakou měl zaživa, neboť duchové zemřelých se podobají tělu, které opustili.

Eset pohřbila Usira na tajném místě a Sutech ho již nikdy nenašel. Jeho tělo odpočívalo v zemi a jeho duch v říši mrtvých.

Boj Hóra se Sutechem

 

Mnohokrát se rozlila Řeka a mnohokrát vzešlo obilí a ulehlo požaté pod hbitým srpem a Hór, syn Esetin a Usírevův, dospěl a Eset mu pověděla o křivdě, která se stala jeho otci a jí.

Z temné Západní říše vystoupil Usirův duch, by vyzkoušel Hórovu sílu a moudrost.

"Co pokládáš na světě za nejkrásnější, můj synu?" zeptal se Hóra.

"Pomstít křivdu na mém otci a matce," odpověděl Hór.

"A jaké zvíře, myslíš, by ti nejlépe prospělo v boji?" zeptal se znovu duch Usira.

"Kůň," řekl Hór.

"A proč ne lev? Je přeci silnější a dravější," podivil se Usírevův duch.

"Lev ať pomáhá tomu, kdo má pomoci zapotřebí," řekl Hór. "Mně je třeba koně, bych mohl pronásledovat prchajícího nepřítele a zničit ho."

Hórova odvaha potěšila Usirova ducha, poznal, že jeho syn je dobře připraven k boji.

Hór vznesl svůj nárok na vládu nad Ta Kemet a vyzval Sutecha k zápasu. Byl to strašný boj. Zápasili pod vodou, na zemi i na vodě. V boji zmrzačil Hór Sutecha a Sutech Hórovi vypíchl oko. Nakonec mladý Hór porazil úskočného a lstivého Sutecha. Bůh Thovt uzdravil zmrzačeného Sutecha a Hórovi dal nové oko. Hór si ho však neponechal. Miloval příliš svého otce a věděl, že mu oko může navrátit život. Vložil oko mrtvému Usirovi do úst a Usírev obživl.

Vzkříšený Usir však nezůstal dlouho mezi živými. Odkázal vládu na zemi svému synu Hórovi a odešel do Západní říše, kde se ujal vlády v království mrtvých, které je od těch dob také nazýváno jako Usírevova říše.

Sutech byl poražen. Nebyl zničen, jen ochromen a stále má dost síly, by děsil ty, kdo jsou slabší než on. Radoval se znovu a znovu ze zkázy. Jeho ničivou povahu lidé poznávají v zemětřeseních a v žáru rozpálené oblohy. Vichřice mají jeho tvář a v bouřích vlaje jeho ryšavá hříva, sestupuje do ovzduší i vody a rozsévá mor, stoupá a vrší svoji zlobu až k měsíci, zakaluje jeho třpyt a pokrývá jej stíny.

Usírev vyvedl lid z temných jeskyní a naučil je lidsky žít, Sutech s nenávistí v srdci se snaží dobré Usirovo dílo pobořit. Jeho ochromená zlá síla však nemůže proniknout a zavalit svět. Vzpíná se jen a bouří.

Od těch dávných dob svítí lidem na cestu dobré i zlé souhvězdí a člověk si vždy volí jedno z nich.

Sethovy Promluvy

Sethovy Promluvy

Sethovy promluvy

 

Mezi pohlavími vznikla hranice, která odděluje a zároveň slučuje zdánlivě protikladné tendence. Pouze vědomí v počátečním stádiu vývoje potřebuje tento typ kontroly. Anima a animus jsou příčinou a základem nezbytně se doplňujících, ale zdánlivě protikladných tendencí. Jsou důležité k zachování charakteru lidského vědomí.

Přirozené napětí mezi dvěma pohlavími má mnohem hlubší příčiny než fyzické. Napětí souvisí s charakterem vědomí, které vyvstává z animy a jehož plynulost je závislá na „agresivitě“ anima. Tím se do jisté míry vysvětluje přitažlivost, kterou k sobě obě pohlaví cítí a která vychází z vnitřního poznání celistvého já usilujícího o dosažení pravé identity, takže se snaží kombinovat a slučovat zdánlivě opačné tendence, které jsou jeho součástí.

Na konci reinkarnačního cyklu je celistvé já daleko rozvinutější, než bylo před tím, Získalo zkušenosti a poznání v těch dimenzích reality, které byly pro něj zatím neznámé. A tím se samozřejmě vyvíjí. Může se tedy rozpůlit, a po dosažení jistých zkušeností a poznání zase směřuje k celistvosti, vrací se do původního stavu.

Jane Roberts

Duchovní dvojčata

Duchovní dvojčata

V hlubokém dálnověku existovaly bytosti, které v sobě spojovaly mužský a ženský princip- androgynové. Tyto bytosti, vládnoucí velkou silou a sebejistotou se chystaly napadnout Bohy. Zeus je potrestal, když rozřezal každého androgyna na polovinu, a tak vznikly dvě bytosti - mužská a ženská. Po této události je každý člověk jakoby polovinou bývalé celistvé bytosti, androgyna, rozseknutého na dvě části, a tu každá hledá svojí polovinu, která by se k němu hodila a jíž by tak poznal jako svou. Proto se u lidí objevil udivující cit příchylnosti, tíhnutí ke své vlastní ztracené polovině. Tedy snaha po celku a touha splynout s ním se nazývá láskou.

Aristophanes

POŽEHNÁNÍ MANŽELSTVÍ

POŽEHNÁNÍ MANŽELSTVÍ

 Požehnání manželství.
Ať vám vaše manželství přinese všechna ta nádherná vzrušení
jež by manželství mělo přinést
a ať vás život také obdaří trpělivostí, tolerancí a porozuměním.
Ať navždy jeden druhého potřebujete-
Ne proto,  abyste  naplnili svou prázdnotu, ale abyste  snáze poznali svou plnost.
Hora potřebuje údolí ke své celistvosti,
Údolí nečiní horu horou méně, ale více
a údolí je více údolím, protože má horu tyčící se nad ním.
Takže ať je to tak s tebou i s tebou.
Ať potřebujete jeden druhého, ale ne kvůli slabosti.
Ať chcete jeden druhého, ale ne z nedostatku.
Ať přitahujete jeden druhého, ale nenutíte.
Ať objímáte jeden druhého, ale nesvazujete.
Ať uspějete ve všech důležitých věcech jeden s druhým
a nepostrádáte milosrdenství.
Ať hledáte věci ke chvále, ať často říkáte „Miluji tě!“
a nevšímáte si drobných vad.
Když mezi vámi vzplanou hádky, jež vás rozdělí
Ať oba doufáte v dostatek zdravého rozumu, abyste učinili první krok zpět.
Ať pochopíte tajemství, jímž je vědomí vzájemné přítomnosti-
ne tak tělesné, ale duchovní, hřejivé a důvěrné, když jste bok
po boku
a hřejivé a důvěrné, když jste v oddělených místnostech či dokonce vzdálených
městech.
Ať jste šťastní a ať se naučíte učinit jeden druhého šťastným.
Ať se milujete a ať se naučíte milovat jeden druhého!
MANŽELSTVÍ

MANŽELSTVÍ

Manželství je velmi důležitým vztahem. Dříve však nežli vstoupíte do manželství, měli by jste si být jistí, že s partnerkou či partnerem, kterou si vyberete, dokážete být šťastni a že váš život bude plný porozumění, lásky a laskavosti. Úspěšné manželství znamená, že každý musí žít pro  druhého  a myslet na něho aspoň tolik, jako sám na sebe. Spokojený život v manželství předpokládá přizpůsobení, oběti a jednání ve smyslu slov „žít a nechat žít“ a „odpustit a zapomenout“. Vytváření šťastného domova je povinností obou partnerů. Na celém světě neexistují dvě osoby, které by naprosto stejně myslely a měly ve stejný čas stejná přání, to však neznamená, že by ve společném životě neměly táhnout za jeden provaz. Zpravidla každý z nás očekává příliš mnoho od svého partnera, a přitom jen málo myslí na jeho pocity a přání. To potom s sebou přináší vážné neshody a spory. Oba, muž i žena jsou povinni se snažit o úspěch v manželském soužití a oba toho mohou s trochou taktu, dobré vůle a lásky dosáhnout. Každému život přináší lepší a horší dny. Vše je potřeba s odvahou překonat. Vztah mezi manžely musí pramenit z lásky a láska vyžaduje odříkání a oddání se. Dávejte si navzájem svojí plnou lásku a dávejte ji jasně najevo. Láska dokáže činit zázraky.

Planety

Planety

Utkali jsme se v dlouhé a hořké válce, moje Dvojče a já.
Ztracení a osamělí, padlí andělé-vypovězeni.
Z mlhavé, dávno zapomenuté galaxie hvězd.
Polapeni do spletitých sítí Neptuna.
Krutě zraněni bolestivým útokem Marsu.
Mučeni chytrými lži Merkura.
Otřeseni a téměř roztrženi vedví.
Klaunovým vzdálením, zuřícím hřměním
zasažení bleskem nenadálé
strašlivé bouřlivosti Uranu
rozdrceni pod vahou přísného, neústupného Saturna,
který prodlužoval každou hodinu v den , každý den v rok..v tisícileté čekání
sežehnuti výbušnými záchvaty Sluneční pýchy, zatímco
bloudící andělé přemožení a bezmocní hluboko uvnitř nás
plakali
přesto jsme bojovali dál
v neochabujícím běsnění
rozdávajíce ránu za ránou
poháněni vířením bubnů Jupiterových obřích, tepajících vášní
zaraženi u propasti svůdného šílenství Měsíce
abychom se nakonec roztřásli strachem
před zlověstnou hrozbou hrobového mlčení Pluta
sžíráni neutěšitelným smutkem
a pochmurnou beznadějí
snášíme…
zranění a jizvy urputného boje, mé Dvojče a já
ale nyní kráčíme v klidném míru…všechny své rozervané části opět
spojené
spolu, ruku v ruce…uzavřený hadí kruh
zpátky v pyramidové duze průzračného
Ráje zítřka.
Korunováni něžnou Venuší Vítězstvím Lásky,která nezemřela, ale přežila noc sobeckého hledání, aby vyčkala úsvitu smířlivého odpuštění a rozbřesku pochopení
Duchovní blíženci

Duchovní blíženci

 

A Bůh přistoupil k tomu, aby stvořil člověka k obrazu svému, stvořil je jako muže a ženu.
Mezi miliony párů na Zemi, snažícími se o dosažení (nebo které již dosáhly ) společného uspokojení a naplnění-a těmi, jež doposud procházejí těžkou sexuálněkarmickou zkouškou-, jsou i takové vzácné dvojice, které označujeme termínem „duchovní druhové“ či „duchovní blíženci“.
Občas se stává, že muž a žena se potkají a okamžitě v očích toho druhého poznávají polovinu sebe samých. I jejich hlasy jakoby se jejich uším zdály být důvěrně známé, jako nějaký zapamatovaný hudební akord. Oba okamžitě pocítí onu nezměnitelnou skutečnost, že jsou, byli a vždycky budou Jedním, ať již proti svému osudu třeba po staletí bojovali, či se onomu spojení zbytečně bránili.
Téměř v týž okamžik, kdy se setkávají a hledí jeden na druhého, letí si jejich duše naproti se vzájemným radostným poznáním, aniž by brali ohled na jakékoli konvence či zvyky, na jakákoli společenská pravidla chování, hnány vnitřní věděním, jež je příliš silné na to, aby se nechalo potlačit. Aniž by si řekli jediné slovo, vědí, že pouze skrze toho druhého mohou doufat, že naleznou Jednotu-a pouze tehdy, pokud budou spolu, mohou být oba ve všech směrech Úplnými.
Muži a ženě, kteří jsou si duchovními druhy, není zapotřebí říkat slova jako „miluji tě“, neboť ono s jistotou vědí, že patří jeden k druhému, ať již v této současné inkarnaci nebo kvůli karmě později.
Výrok „co Bůh spojil, člověk nerozdělí“, jejž pronášíme při svatebních obřadech, se vztahuje právě k této skutečnosti. Žádný člověk nemůže zlomit spojení mezi duchovními blíženci, ani oni sami, a není toho schopna ani žádná vesmírná energie. Síla, která je stvořila, je všemocná a nezničitelná. Onen svazek lze oslabit, konečné spojení a vyvrcholení jejich vztahu lze oddálit, ale rozhodně je nelze od sebe trvale oddělit, a štěstí, jehož se budou dožadovat-až se k tomu kroku odhodlají-přesně podle harmonogramu nadiktovaného jim volbou svobodné vůle “vyšších andělů“ jejich vlastního já, nebude mít konce.
Vzájemné znovuschledání nemusí být odloženo ještě na několik dalších životů. Když milenci vědí, jak aplikovat zákon karmy, čekání nemusí být nezbytné, naplnění je pro oba dosažitelné v současné inkarnaci, pokud naslouchají šepotům Vyšších andělů a pokud si vzájemně odpustí.
Z díla Lindy Goodmanové
ROSSETI - POEMA

ROSSETI - POEMA

Kdysi jsem tu byl,
Znám trávu za zápražím,
sladkou, nadšenou vůni,
toužebný vzdech, pobřežní světla povědomá,
kdysi jsi bývala má,
jak nebo kdy nemohu říci,
přesto, vlaštovky svým letem stoupavým
tvou šíji otočily,
cítil jsem, že vše o tobě už dávno vím,
tak jako v tom dávno vzdáleném čase,
nyní věk, víra nebo vyznání,
daleko, daleko od sebe nás rozhání,
jeden jde do kopce, druhý dolů k jezeru na procházku,
avšak já tě stále chci pro sebe, pro tvou lásku,
odložit možná musíme to na mnoho životů, ještě
tolik toho k učení je a tolik k zapomnění, věz,
teď abych si tě vzal, k tomu není pravá doba,
avšak ten čas přijde, ó, ano,
ten čas přijde,
pro nás oba.
BALADA O KRÁTKÉM ŠTĚSTÍ

BALADA O KRÁTKÉM ŠTĚSTÍ

BALADA O KRÁTKÉM ŠTĚSTÍ 
 
Zvuk rohu zní: jen dál a dál!
Psům sotva někdo stačí,
vždyť srdce lovčích, to je sval
protkaný karabáči

Loveckou vášní prodchnuti,
lidé smrt nesou labutím.
Sokoly vypustili.
A lučištníci – v očích žár –
vidí ten roztoužený pár,
který se zná jen chvíli.

Jí domovem byl teplý jih,
v modři tam hvězdy plály.
Labutě bílé jako sníh
vysoko vylétaly.

Nad útesy a nad moři,
nad modří božích pohoří
leží stín rozkřídlený.
K takové výšce mohou snad
na věky věků dolétat
jen andělé a steny.

A tam ji našel. Šťastný sen
naplnil se v té chvíli.
Labutí písní byl však den,
v kterém se seznámili.

Andělská bělost září z nich,
když po své cestě v oblacích
nevracejí se zpátky.
Dole je střelců víc než dost –
a ti si vezmou na starost,
aby byl konec krátký.

Po lovu každý, unaven,
pot ždímá z kapesníku.
Těm dvěma vyplněn byl sen
o věčném okamžiku.

A tak ta láska zářivá
v labutí písni zaznívá
a s ní se zřítí dolů.
Ti dva – jak každý z nich si přál –
létají v sedmém nebi dál
a provždycky jsou spolu.

Báseň od Vladimíra Vysockého.
Ukázkový odkaz

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3449 | 100%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one