Moje oblíbené

Báseň

Báseň

Až půjdeme spolu za rozbřesku
vykvetlou vonící loukou,
natrhám ti z lásky
celou náruč kopretin,
a budu ti říkat
o svých nejkrásnějších snech!

Až se spolu budeme loudat letním dnem,
rosou z rána a stínem lesa v poledne,
ty a já poznáme spolu
tajemství božského splynutí.
Viděla jsi už někdy celý vesmír
v malinké kapičce vody?

Až spolu uvidíme
ten z nejhezčích západů slunce,
až vezmu tě za ruku
a provedu sadem třešňovým,
až usneš unavená na mém klíně,
pak pronesu modlitbu díků na závěr.

My dva se ztratíme klidně
ve shonu všedních dnů,
spolu ocitneme se zase a znovu
na louce mezi kapičkami rosy,
v obětí a povídání o tajemství našich srdcí.

Ty a já,
nebe a země,
duše a Bůh.
Úvaha

Úvaha

Seděla jsem naproti tobě. A pošeptala jsem ti „řekni láska a já ti povím, co to znamená“.
„Láska,“ zašeptal jsi.

Láska není pouhý cit, se kterým si člověk může jen tak hrát, víš? Nemůžeš si říct, tak teď tě přestanu nebo začnu milovat a bude hotovo a bude všechno ok.
Láska je něco, co se rodí hluboko, hluboko v duši. Něco se s tebou začíná dít, s tvým myšlením, s tím, co děláš. Něco a ty nevíš co. Jsi zmaten.
Stále myslíš jen a jen na tu jednu osobu, co asi teď dělá, napadá tě čím dál častěji. Myslíš na ni před usnutím a probouzíš se s jejím jménem na rtech. Sny se točí jen kolem té jediné osůbky, která ti zasáhla do života.
Najednou nemyslíš na to, co budeš dělat, ale co budete dělat spolu, co podniknete. Najednou nezáleží na ničem jiným, než abys toho druhého udělal šťastným.
A když spolu nejste, cítíš, jako by ti něco chybělo. Kousek tebe. Kousek tvého Já.
Všechno ti přijde šedý a bezbarvý, ale když jste spolu, tak ti přijde, že i slunce září jasněji a jen vám na společnou cestičku životem. Víš, že bys udělal snad všechno, jen aby tomu druhýmu nebylo ouvej a jen aby ten druhej nebyl nešťastnej a dál tvou lásku opětoval. Víš, že bys udělal všechno, jen abyste spolu mohli být.

Láska je to, kvůli čemu jsou lidi ochotní překonávat všechny překážky. Drží se za ruce, jako andělé a všechno překonávají společně. Láska je to, co tě nutí toho druhého obejmout, i když není smutný, ale jen proto, aby ten druhý cítil, že tu jsi pro něj. Láska je to, proč toho druhého pohladíš po tváři, když je ti na blízku. Láska je to, co se ti zračí v očích, když se na toho milovaného andílka podíváš, a nemůžeš to zakrýt. Máš v nich malý jiskřičky, víš? Láska je to, co tě donutí vyhledat pohledem toho druhého v davu a pohladit ho tak po duši. Láska je to, proč koupíš dáreček jen tak, abys udělal radost. Láska je to, proč koukáš z okna a usmíváš se. Láska je to, co ti vyvolá těch tisíce motýlků v bříšku, když tu svoji milovanou druhou polovičku uvidíš. Láska…Láska je to, co tě podrží nad vodou a kvůli čemu stojí za to žít. Láska je to tajemno tam někde uvnitř:
Každej ji pozná.
Láska je to nejúžasnější, co na světě může být. A kdyby nebolela, ztratila by svoje kouzlo.
Tak lásko, přistup blíž.
Linda Goodman

Linda Goodman

GOOBERZ

 

Ve všech dětských srdcích je ukryta moudrost

jako had svinutých tajemství nevysněných a nečekaných těmi, kdo věří,

že studnice dětské mysli je nehluboká

a tak mohou lehkomyslně přehlédnout nějaké starodávné tajemství,

jež na dveře tiše ťuká.

 

Spící, neviditelné...mimo chápání těch, kteří si nejsou vědomi,

že děti mohou znát věci...Ach! Nevyřčené, když jejich mysl,

touha po penězích žene a míjejí anděly šustící hedvábnými křídly,

kteří tiše šeptají nad těmito tvory uplácanými z hlíny,

teprve nedávno vyhnanými z ráje, než aby mohli slyšet...

tak těm, kdo ještě mají otevřenou duši,

neobtěžkanou ohromnou tíhou životních zkušeností na Zemi.

 

Teprve později, po mnoha pokusech, trápeních a pokušeních,

jsou dveře k Pravdě zabouchnuty a pevně uzamčeny

dědictvím neměnných názorů, vyrytých už v době,

kdy byly v matčině lůně hosty.

Pak se tyto zářící duše stanou sebevězniteli...

Věčnými otroky zacyklenými v úzké hrobce těla z masa a kostí rozpadlé,

namísto vysněného alabastru...na obyčejný prach

 

ano...děti všechny...

 

Znají roztroušené kousky těchto jasných a zářících tajemství,

jejichž kouzlo skrývají dokonce samy před sebou,

pohřbené hluboko v srdcích,

až se pomalu stávají součástí nezřetelných záblesků podvědomí,

nečinně čekajících na své znovuobjevení

 

tajemství se vynořují...

 

Z křehkých paprsků skoro zapomenutého východu Slunce,

smotaných v pavučině vzpomínek, na slzy ze Slunce-Seta rozdělení,

jež zanechalo úzkostné dědictví obav a osamění z dálek

mnoha Měsíců přicházejí, neúnavně vyvolané některou ze známých melodií

nebo pobídnuty jediným tónem náhle propuknutého veselí,

zaslechnutého na cestě mezi hvězdami.

 

Tajemství...

zpívané chorálem Přírody v přehlubokých zelených lesích

nebo v koncertní hale, přinášející deja-vu

vzpomínku na mír přesahující veškeré chápání...

Náhlý záblesk něčí tváře.

 

Vzpomínka na Pád, kterým zanikla veškerá záře

a který způsobil temnou noc duše...

Nyní bloudí, ztracená bouřemi zmítaná

a již věky si nevědomá svého původního cíle,

po milénia odmítaná, svobodnou vůlí zatracená.

 

Ano, tajemství...

znovu připomenutá zbloudilým slůvkem nebo jménem...

Možná frází větou náhodně zaslechnutou

a ve víru všech lidských smyslů vzpomenutou,

v bláznivém zmatku,

přinášejícím touhu po splynutí duchovních dvojčat přísně zakázaném,

nepovoleném strnulými náboženskými dogmaty, již dlouho slepými

a nepřipuštěném vzdělaným intelektem ani takzvaným zdravým rozumem ...

 

Nebo možná podnícená

a zlehka připomenutá nějakou prožitou nostalgickou scénou,

jako negativ převrácenou viděnou v náhlém přívalu vnitřního vidění,

jakoby již nacvičenou.

 

Minulost je Přítomnost...

Konečně, jak skrytý most cesta k Budoucnosti,

údajně neznámé však známé a stále dobře zapamatované...

Ach! Dobře zapamatované.

 

Protože moje vlastní záchranná dubnová jarní symfonie,

ve které spočívá tajemství žhavého plamínku věčnosti již dlouho čeká,

dokud ji pod vrstvou prosincového sněhu někdo neodkryje,

nemohu s jistotou tvrdit, že se tak všechno skutečně stalo.

 

Vím však jistě,

že moje nejhlubší nevyřčené dětské tajemství bylo něžně kolébáno,

blízko vysokého, obyčejného stromu...

Vonělo borovicí zabaleno ve vánoční kolébce,

později pohřbeno pod velikonoční hrobkou z ticha,

pokrytou myrhou obklopenou mlžným závojem přicházejícího poznání

kolem Pravdy ve tvaru Pyramidy, naplněné přílišnou hrdostí a euforií,

než aby mohlo být plně pochopeno v současné bojem zmítané inkarnaci.

 

Naslouchám však hudbě

 

a vzpomínám...

 

 

Ukázka z knihy Gooberz

Zvony

Zvony

Tam kde jenom vítr hvízdá pastýřskou svou píseň mrakům. Tam kde ptáci staví hnízda tam ukryty lidským zrakům.

Ve vysokých strmých věžích v náručí dubových trámů celý čas jak věky běží visí zvony starých chrámů.

Často byly rozhoupány tvrdou rukou k poctě králů. Sta tisíckrát byly hrany do bezedné hloubky žalu.

 Jindy písní zvony zněly že je mír a ticho zbraní. A to bylo pro svět celý nejkrásnější zvěstování.


Zvony z výšky všechno vidí, proto srdce zvonů zní. Kéž by takhle srdce lidí jako zvony mohla znít.

Kdyby ale lhostejností lidská srdce ztvrdla v kámen. Víc než lásky bylo zlosti, rozezní se zvony v chrámech.

Takto stará pověst říká, zapsaná do černých trámů. Bez provazu, bez zvoníka rozezní se zvony chrámů.


Verše jen pro mě.

Verše jen pro mě.

 

♥.♥.♥

Máš krásné oči a krásný hlas,
řeknu ti to znovu, zas a zas.
Na tebe myslím každou noc,
ve všech mých snech máš nedemnou moc.
Tou mocí myslím sílu lásky,
snad tohle všechno není věc sázky.
Ve všech snech ty položíš mě na lóže,
líbat začneš mě a čekáš, až mě to přemůže.
Až mě přemůže velká síla,
ta,co vykoulí nám ji víla,
přiměje mě dělat, co ty chceš
a ty toho snad nevyužiješ.
Tvá moc nademnou ve dne, v noci,
když pomoc potřebuji,
ty podáš mi ruku,plnou pomoci.


Kapesní vydání
dvou lístků na cesty
-celé mé jmění-
s úsměvem na rtech
život se cení
méně než snění
-jak bláhové-
inu
časy se mění

Papírek zdobený,
poukaz na sen
-s jmenovkou pro tebe-
reservé
na věky věků
na jedno místečko
schované v srdci
-zející prázdnotou-

V kalichu si uvaříme
milé věty k večeři
-bez rybích šupin-
recept si půjčíme
ze zahrádky
paní Fantazie
a dochutíme kořením
-tím, které máš nejraději-

Tak seber odvahu.
Neboj se,
máš přeci křídla
-ten dárek ve skříni-
Vkroč pravou nohou
na Koráb snů
nejbližší zastávka
je nebe.
-Anděli můj-

♥.♥.♥

Přání
Jeden, dva...tisíce...milióny
tváří a úsměvů
malují pestrými barvami
náš svět.

Sametově jemné ruce
se srdci v dlaních
objímají pevně
roztříštěnou Zem.

Láska je pohlazení motýlího křídla.
Moudrý anděl je slepý,
aby viděl více, než naše oči vidí -
jsme stejní hluboko v našich duších.

Proč lidé stále píšou otazníky
do svých snů a citů?
A krásu nazývají rozdíly?
Kdy se zbavíme otrockých pout?

Hrajeme jen šachy -
černá nebo bílá,
ale tento boj má jen poražené
- nás, lidi bez studu.

Tajné přání se přece zračí v nebi
- spojení různobarevných pentlí...
Tak naději spolu možná najdeme.
Já věřím...brzy.

Potom budeme šťastní. Napořád

♥.♥.♥

Hledání .Bylo pár míst v mým životě,
který, nevim proč, ale mám rád.
Na tyhle místa mohl bych přísahat.
Hory tak vysoký, že mě Bůh hladil po vlasech
a jezera hluboký, že jsem sotva popadal dech.

Bylo pár chvil v mým životě,
na který vždycky bude čas vzpomínat.
Za těma chvilkama si budu stát.
Třeba jak v nedobrejch dobách máma nejedla, aby my jsme měli
a slzama pak kreslila po posteli sny o tom, že budem všichni mít.

A podařilo se to vyplnit.

Říkal jsem si tuhle, že bych chtěl změnit svět.
Umět si pískat a všechno znát nazpaměť.
Jak máma na diplom slzy ronit.
Snad je čas obout boty a dlouho jít...

A když jsem do chladný noci vstal
a zlej sen se ještě držel řas,
možná jsem se trochu bál,
ale vem to ďas.
Zaslech' jsem mámu v těch temných zdích:
,,Drž se, třeba na kolenou, ale svých."

♥.♥.♥

Jen básničku chtěl jsem malou aspoň napsat a tobě dívenko ji věnovat! Ale písmenka mně nelze najít, to sloky a slůvka se v mém srdci nebo hrudi vytratily.
Co ti dívenko moje hezoučká, ústa má povědět dneska chtěla. Co rty mé jak němé zůstaly a slůvko neřekly.
Jen srdíčko to bije na poplach, tam co hruď je mužova. Co skrývá slova ta něžná mazlivá, slova tvému přec srdci, co jsou snad i příjemná, to jen pro tvé srdce s něhou muž nosívá.
Ach --- jaká to škoda, že jsem jen FANTAZIE , PŘELUD , OBLAK ...

♥.♥.♥

Básnička o tobě :
Potkat ho,
tak ho ani nepoznáš
když křídla schoval
někde pod oltář ...
.
Nemusíš se s ním ..
hned modlit Otče náš,
on prostě pomůže
nečeká honorář ...

A tyhle anděly,
tak ty mám vážně rád
ty zakuklený v lidský šat,
ne ty co nosí bílý peří
a dávaj´ ho všem na odiv,
... co jenom sami v sebe věří .

Román Alchymista

Román Alchymista

 

Román Alchymista

Paulo Coelho

Alchymista sáhl po knížce, kterou si přinesl někdo z karavany.

Chyběla jí obálka, ale i tak uhádl jméno autora: Oscar Wilde.

Jak si v ní listoval, našel v ní vyprávění o Narcisovi. Znal ten starý příběh. Sličný chlapec se den co den zhlížel v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak uchvácen, že jednou do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam pak květ, jemuž se říká Narcis.

Takhle však Oscar Wilde ten příběh nezakončil

Prý když Narcis zemřel, přišly z lesa Oreády a spatřily, že tůň plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz.

„Proč pláčeš?“ ptaly se Oreády.“ Kvůli Narcisovi“, odpověděla tůň. Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise, pokračovaly Oreády. Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil, ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka“. „Copak Narcis byl krásný“? podivila se tůň“. “Kdo by to mohl vědět lépe než ty?“ užasly Oreády. Oreády „Vždyť přece na tvých březích se každý den skláněl k zrcadlu tvých vod“. Tůň chvíli mlčela a pak řekla: „Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla.

Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrcadlí má vlastní krása“.

 

 

Bible

I stalo se, že když šli, že on všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého. A ta měla sestru jménem Marii, kteráž seděcí u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.

Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě. Kteráž přistoupivši, řekla:“Pane nemáš-liž o to péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůže.A odpověděv, řekl jí Ježíš Marta Marta, pečlivá jsi a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednoboť jest potřebí. Maria ať dobrou stránkou vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.

                                               Lukáš, 10, 38-40

 

 

Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby se ho zeptal na Tajemství  štěstí. Syn putoval čtyřicet dní pouští, až došel k nádhernému hradu, tyčícímu se na vysoké hoře. Tam žil mudrc , kterého hledal. Nebyl to však žádný světec. Když náš hrdina vstoupil do hradního sálu, uviděl tam čilý ruch, kupci přicházeli a odcházeli, lidé po koutech se bavili, malý orchestr vyhrával příjemné melodie a byla tam bohatá tabule s nejchutnějšími jídly kraje. Mudrc s každým porozprávěl a mladík musel čekat dvě hodiny, než na něho přišla řada. Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl , že teď právě nemá čas, aby mu Tajemství  štěstí vyložil. Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny. Chci tě ale poprosit, dodal mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. Vezmi s sebou tuhle lžičku, a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil. Mladík tedy chodil nahoru a dolům palácových schodištích a ustavičně při tom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k Mudrcovi.

Tak co , zeptal se Mudrc, viděl jsi ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně? Mladík se zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen o to, aby nerozlil olej, který mu Mudrc svěřil. Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa, řekl Mudrc Nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš. Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i na stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil k Mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl. Kde ale jsou ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil? Zeptal se Mudrc. Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil. Tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát, řekl nejmoudřejší ze všech mudrců. Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout při tom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce.

Santiago nic neříkal. Pochopil příběh starého krále. Pastýř rád chodí světem, ale nikdy nezapomíná na své ovečky.

 

 

Nakonec se objevila dívka jinak oblečená než černě. Na rameni nesla džbán, hlavu jí halil závoj, ale obličej měla odkrytý. Santiago k ní přistoupil, aby se jí zeptal na Alchymistu.

Tu najednou jakoby se zastavil čas a před ním jako by s veškerou silou vyvstala Duše světa. Když spatřil dívčiny černé oči a rty váhající mezi úsměvem a mlčením, porozuměl nejdůležitější a nejmoudřejší části Řeči, kterou mluví svět a které všichni lidé na Zemi ve svém srdci rozumějí. Je to Láska, cosi staršího než lidé sami a než sama poušť, co však se vždy znovu objeví s touž silou, setkají-li se někde dva páry očí tak jako tady u studny. Rty se nakonec rozhodly usmát, a to bylo znamení, na které chlapec bezděky tak dlouho v životě čekal a které hledal u ovcí a v knihách, ve sklenicích a v mlčení pouště.Byla to ryzí řeč světa bez jakéhokoli vysvětlování, protože Vesmír žádné vysvětlení k tomu, aby pokračoval svou cestou v nekonečném prostoru, nepotřebuje. Santiago pochopil především to, že stojí tváří v tvář ženě svého života a ona to určitě bez jediného slova věděla také. Byl si tím jist víc než čímkoli na světě, i kdyby mu třeba jeho rodiče a rodiče jeho rodičů tvrdili, že dřív než se ožení, musí mít námluvy a zásnuby a peníze.To říkají ti, co snad nikdy nepoznali Univerzální řeč , protože jakmile se do ní pohroužíme, snadno pochopíme, že vždycky je na světě jeden člověk, který čeká na svůj protějšek, ať už uprostřed pouště nebo uprostřed velkoměsta. A když se tito lidé setkají jejich zrak se zkříží všechno minulé a budoucí ztrácí jakýkoli význam a existuje jen ta chvíle a ta neuvěřitelná jistota, že všechno pod sluncem je psáno touž Rukou. Rukou, která probouzí lásku a která pro každého, kdo pod sluncem pracuje, odpočívá a hledá poklady, stvořila duši jeho blízkou. Jinak by sny lidského rodu neměly žádný smysl.

Paulo Coelho

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Egypťan Sinuhet

Egypťan Sinuhet

            Egypťan Sinuhet

 

Já Sinuhet, syn Senmuta a jeho ženy Kipy, píši tyto knihy.

Nikoli proto, abych chválil bohy země Kemet, neboť jsem jimi znechucen. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem  znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil králům, ne a bbych lichotil bohům, ne že bych se bál časů příštích, ani že bych v ně doufal.

Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe píši a tím myslím se liším ode všech, kdož psali přede mnou i kdož budou psát po mně.

Neboť vše, co bylo napsáno až doposud, bylo psáno buď pro bohy, nebo pro lidi. A řadím tedy faraóny také mezi lidi, protože jsou našimi bližními v nenávisti i ve strachu, ve vášni i v zklamání.

Ničím se od nás neliší, i když se řadí tisíckrát mezi bohy. A nechť se řadí mezi bohy tisíckrát a opět tisíckrát-, jsou lidmi, jsouce podobni druhým. Mají moc ukojit svou nenávist a uniknout svému strachu, ale tato moc je neušetří ani vášně, ani zklamání. Avšak vše, co bylo napsáno, bylo napsáno z rozkazu králů, nebo aby se lichotilo bohům či aby se předkládalo lidem ošemetně k věření to, co se nikdy nestalo. Nebo dokonce, aby lidi myslela, že se stalo jinak, než tomu vskutku bylo. Nebo , že účast toho či onoho na událostech je větší nebo menší, než vpravdě byla. V tom smyslu tvrdím, že vše, co bylo napsáno od pradávných dob až po tyto dny, bylo psáno pro bohy nebo lidi.

Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nové pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba i slova jeho řeči. Proto se domnívám, že nebude psát jinak, než se posud psalo, neboť člověk se nemění. Lidé víří okolo lži jako mouchy na medovém koláči, a jako kadidlo dýmá slovo vypravěče, jenž dřepí v hnoji na rohu ulice, ale lidé prchají před pravdou.

Tím, jenž žil v pravdě, tím jsem opovrhoval za jeho života pro jeho slabost a hrozil jsem se hrůzy, kterou šířil v zemi Kemet pro svou pravdu. Nyní je jeho pomsta na mně, poněvadž i já chci žít v pravdě, zajisté že ne pro jeho boha, ale pro sebe sama. Pravda je ostrý nůž, pravda je nezhojitelná rána, pravda je louh, jenž zalévá srdce trpkostí. Proto ve dnech své mladosti a síly prchá člověk před pravdoz do domů rozkoše a obluzuje své oči prací a mnohou činností, cestováním a radovánkami, mocí a stavbami. Ale přijde den, kdy ho pravda protne jako kopí, a potom již nepociťuje radosti z myšlení a z práce svých rukou, ale je sám, uprostřed svých bližních je sám, a bohové mu nepřinášejí nižádné pomoci v jeho samotě.

 

Já Sinuhet píši toto v plném vědomí, že mé činy byly špatné a mé cesty nesprávné, ale také v jistotě, že nikdo si nevezme poučení, bude-li náhodou číst moje slova. Proto píši jen pro sebe sama. Nechť druzí smývají své hříchy v posvátné vodě Amonově! Já Sinuhet se očišťuji vypsáním svých činů. Nechť druzí dávají vážit lži svých srdcí na váze Usirově! Já Sinuhet vážím své srdce perem z rákosu.

Neboť já Sinuhet jsem člověk, a jako člověk jsem žil v každém člověku, jenž byl přede mnou, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu- budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i křivdě, v slabosti i síle. Jako člověk budu věčně žít v člověku a proto netoužím po obětech u svého hrobu ani po nesmrtelnosti svého jména.

Mika Waltari

 

 

 

 

 

Ukázkový odkaz

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3449 | 100%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one