Román Alchymista

Román Alchymista

Román Alchymista

 

Román Alchymista

Paulo Coelho

Alchymista sáhl po knížce, kterou si přinesl někdo z karavany.

Chyběla jí obálka, ale i tak uhádl jméno autora: Oscar Wilde.

Jak si v ní listoval, našel v ní vyprávění o Narcisovi. Znal ten starý příběh. Sličný chlapec se den co den zhlížel v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak uchvácen, že jednou do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam pak květ, jemuž se říká Narcis.

Takhle však Oscar Wilde ten příběh nezakončil

Prý když Narcis zemřel, přišly z lesa Oreády a spatřily, že tůň plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz.

„Proč pláčeš?“ ptaly se Oreády.“ Kvůli Narcisovi“, odpověděla tůň. Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise, pokračovaly Oreády. Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil, ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka“. „Copak Narcis byl krásný“? podivila se tůň“. “Kdo by to mohl vědět lépe než ty?“ užasly Oreády. Oreády „Vždyť přece na tvých březích se každý den skláněl k zrcadlu tvých vod“. Tůň chvíli mlčela a pak řekla: „Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla.

Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrcadlí má vlastní krása“.

 

 

Bible

I stalo se, že když šli, že on všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého. A ta měla sestru jménem Marii, kteráž seděcí u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.

Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě. Kteráž přistoupivši, řekla:“Pane nemáš-liž o to péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůže.A odpověděv, řekl jí Ježíš Marta Marta, pečlivá jsi a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednoboť jest potřebí. Maria ať dobrou stránkou vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.

                                               Lukáš, 10, 38-40

 

 

Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby se ho zeptal na Tajemství  štěstí. Syn putoval čtyřicet dní pouští, až došel k nádhernému hradu, tyčícímu se na vysoké hoře. Tam žil mudrc , kterého hledal. Nebyl to však žádný světec. Když náš hrdina vstoupil do hradního sálu, uviděl tam čilý ruch, kupci přicházeli a odcházeli, lidé po koutech se bavili, malý orchestr vyhrával příjemné melodie a byla tam bohatá tabule s nejchutnějšími jídly kraje. Mudrc s každým porozprávěl a mladík musel čekat dvě hodiny, než na něho přišla řada. Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl , že teď právě nemá čas, aby mu Tajemství  štěstí vyložil. Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny. Chci tě ale poprosit, dodal mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. Vezmi s sebou tuhle lžičku, a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil. Mladík tedy chodil nahoru a dolům palácových schodištích a ustavičně při tom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k Mudrcovi.

Tak co , zeptal se Mudrc, viděl jsi ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně? Mladík se zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen o to, aby nerozlil olej, který mu Mudrc svěřil. Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa, řekl Mudrc Nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš. Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i na stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil k Mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl. Kde ale jsou ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil? Zeptal se Mudrc. Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil. Tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát, řekl nejmoudřejší ze všech mudrců. Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout při tom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce.

Santiago nic neříkal. Pochopil příběh starého krále. Pastýř rád chodí světem, ale nikdy nezapomíná na své ovečky.

 

 

Nakonec se objevila dívka jinak oblečená než černě. Na rameni nesla džbán, hlavu jí halil závoj, ale obličej měla odkrytý. Santiago k ní přistoupil, aby se jí zeptal na Alchymistu.

Tu najednou jakoby se zastavil čas a před ním jako by s veškerou silou vyvstala Duše světa. Když spatřil dívčiny černé oči a rty váhající mezi úsměvem a mlčením, porozuměl nejdůležitější a nejmoudřejší části Řeči, kterou mluví svět a které všichni lidé na Zemi ve svém srdci rozumějí. Je to Láska, cosi staršího než lidé sami a než sama poušť, co však se vždy znovu objeví s touž silou, setkají-li se někde dva páry očí tak jako tady u studny. Rty se nakonec rozhodly usmát, a to bylo znamení, na které chlapec bezděky tak dlouho v životě čekal a které hledal u ovcí a v knihách, ve sklenicích a v mlčení pouště.Byla to ryzí řeč světa bez jakéhokoli vysvětlování, protože Vesmír žádné vysvětlení k tomu, aby pokračoval svou cestou v nekonečném prostoru, nepotřebuje. Santiago pochopil především to, že stojí tváří v tvář ženě svého života a ona to určitě bez jediného slova věděla také. Byl si tím jist víc než čímkoli na světě, i kdyby mu třeba jeho rodiče a rodiče jeho rodičů tvrdili, že dřív než se ožení, musí mít námluvy a zásnuby a peníze.To říkají ti, co snad nikdy nepoznali Univerzální řeč , protože jakmile se do ní pohroužíme, snadno pochopíme, že vždycky je na světě jeden člověk, který čeká na svůj protějšek, ať už uprostřed pouště nebo uprostřed velkoměsta. A když se tito lidé setkají jejich zrak se zkříží všechno minulé a budoucí ztrácí jakýkoli význam a existuje jen ta chvíle a ta neuvěřitelná jistota, že všechno pod sluncem je psáno touž Rukou. Rukou, která probouzí lásku a která pro každého, kdo pod sluncem pracuje, odpočívá a hledá poklady, stvořila duši jeho blízkou. Jinak by sny lidského rodu neměly žádný smysl.

Paulo Coelho

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

01.03.2009 17:07:54
zlatyandilek
Ukázkový odkaz

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3449 | 100%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one