Sethovy Promluvy

Sethovy Promluvy

Pravá spiritualita je záležitost radosti a nemá nic společného s falešnou lidskou důstojností. Nijak nesouvisí s dlouhými proslovy a vážnými výrazy v obličeji. Je to tanec vědomí ve vás. Co se týče duchovního dobrodružství, probíhá ve vašich srdcích.

To je pravá spiritualita a kdybych mohl, předvedl bych vám tanec štěstí na důkaz nezávislosti vitality na fyzické podobě. Nesouvisí  s vaším věkem, není nijak vázaná na fyzické tělo. Zvoní a zpívá vesmírem a skrze celou osobnost.  Je to smysl pro radost, který je zdrojem veškeré tvůrčí energie.

Nemyslete si, že jste duchovně vyspělí, pokud se tváříte vážně nebo litujete svých hříchů. Roční období se nepřestanou střídat a slunce bude svítit na vaši tvář, ať už jste hříšní, či svatí.

Vesmírná vitalita je tvořivost, radost a láska. To je pravá spiritualita. A to je důležité pochopit
Láska

Láska

Abyste získali lásku…, naplňte láskou sami sebe, až se z vás stane magnet.

Některým se bezpochyby myšlenka dávání tak velkého množství lásky sama sobě bude zdát velmi chladná, tvrdá a nemilosrdná. Nicméně je možné jí vidět v jiném světle, když přijdeme na to, že pečovat o sebe, jak to režíruje nekonečno,  znamená pomoci druhým a vskutku jediný způsob, jak druhým natrvalo prospět.

Tajemství

Rhonda Byrne

Carl  Gustav Jung

Carl Gustav Jung

Struktura psýché:

Jungova analytická psychologie zahrnuje strukturu a dynamiku psýché. Pojem psýché Jung rozumí celou naši bytost, vědomou i nevědomou.

Přirozeně směřuje k cíli, je teleologická, hledá růst, celistvost a rovnováhu. Je odlišná od pojmu bytostné Já, které znamená cíl, k němuž psýché směřuje.

Psýché je rozdělena na vědomí a nevědomí. Nevědomí slouží ke kompenzaci vědomého postoje. Kdykoli je vědomý postoj příliš jednostranný, jeho nevědomý protiklad se autonomně (z řečtiny auto = sám, nomos = zákon, dávat sám sobě zákony) projeví, aby upravil rovnováhu. Dělá to vnitřně prostřednictvím mocných snů a představ, nebo se může stát patologickým v nemoci.

Často se může nevědomá složka externalizovat a objevit se zvnějšku, což je známo jako projekce. Patří sem nadměrná emoční reakce na jinou osobu nebo situaci, jako například intenzivní zamilování se do někoho nebo intenzivní odpor k někomu. Takové silné emoční reakce mohou naznačovat, že nevědomý obsah se snaží proniknout do vědomí, ale může se objevit pouze jako externalizovaný nebo projikovaný na jinou osobu. To, co milujeme nebo nenávidíme, není druhá osoba, ale část nás samých, na tuto osobu projikovaná.

Určení směru psychické energie je hlavní součástí úkolu analytika a jako pomůcku pro takovou analýzu Jung vytvořil několik psychologických typů.

Synergie

Synergie

SYNERGIE

Když se dva prvky setkají takovým způsobem, že velikost toho, čeho mohou dosáhnout společně mnohonásobně přesahuje součet toho, čeho by dosáhly každý zvlášť, vzniká synergie. Synergetické interakce přinášejí nápady a inspiraci, vytvářejí volnou energii pro další růst a zjemňují komunikaci a vnímání.

Jak říká starý čínský text:

"Čistota mysli, která vznikla na základě toho, co je správné, může svět změnit a zdokonalit."

Sri Chinmoy

Sri Chinmoy

Samou přirozeností laskavosti je šířiti se. Jste-li laskaví k druhým, dnes budou laskaví k vám a zítra k někomu dalšímu.

Když vás někdo požádá o laskavost, víte co tomu člověku ve skutečnosti dáváte? Dáváte mu neobyčejnou sílu své lásky.

(Sri Chinmoy)

Obrázky a Animace

Edgar Cayce

Edgar Cayce

Edgar Cayce

„Věřím, že každá lidská bytost má duši, což jí činí blízkým Stvořiteli. Duše je jedinci poskytnuta proto, aby se stal společníkem Stvořitele. To vidíme ve všech silách vůkol nás, v přírodě samotné, která také touží po společnictví. Stejně tak Bůh. Dal nám příležitost být jeho společníkem, obdařil nás duší, díky níž Mu jsme schopni dělat společníka, ale musíme tvořit.

Duše přichází z vlastní touhy. Touha zůstává po celý vývoj člověka či duše, ať už hovoříme o materiální, mentální či duševní stránce. Touha prochází skrze vše a je možnou motivační silou duše, nebo děláme-li něco bez touhy, nedojdeme příliš daleko.“

„Karma je životní potřeba toho, o čem víme, že bychom měli činit. Když vám bude odpuštěno, odpouštějte druhým. Tímto způsobem se střetnete s karmou.“

Emanuel Swedenborg

Emanuel Swedenborg

Božská láska a moudrost

 

Božská Láska a Božská Moudrost nemůže jinak než být a projevovat se v druhých, ze sebe stvořených.

Skutečnou láskou není milovat sebe, ale milovat druhé a být s nimi láskou spojen. Skutečnou láskou je také být milován druhými, neboť tím dochází ke spojení. Podstata veškeré lásky spočívá ve spojení a také v životě lásky, který se nazývá příjemností, libostí, rozkoší, líbezností, blažeností, uspokojením a štěstím.

Láska chce, aby to, co je její, patřilo druhému, a cítí radost druhého jako svou vlastní – to je milování. Avšak cítit svou vlastní radost v druhém, a ne radost druhého jako svou vlastní, to milováním není. Je to sebeláska, zatímco to první je milování bližního. Tyto dva druhy lásek jsou zcela protikladné. Oba sice spojují a nezdá se ani, že by milování svého, tedy milování sebe sama v druhém, rozdělovalo. Tato láska přesto rozděluje tak hluboce, že nakolik někdo miluje druhého tímto způsobem, natolik jej později nenávidí. Takové spojení se postupně uvolňuje, a tehdy se láska mění v nenávist obdobné intenzity.

 Kdo z lidí schopných nahlédnout podstatu lásky nedokáže spatřit i toto? Co to je milovat jen sebe, a nikoli někoho mimo sebe, jenž by lásku opětoval? Taková láska více rozděluje než spojuje. Ke spojení láskou dochází díky vzájemnosti, a vzájemnosti nedosáhneme pouze v sobě. Pokud si myslíme, že ano, pouze si vzájemnost v druhých představujeme.

Z toho plyne, že Božská Láska nemůže jinak než být a projevovat se v druhých, které miluje a kterými je milována. Platí-li však uvedené skutečnosti pro veškerou lásku, musí platit v té nejvyšší, tedy nekonečné míře i pro Lásku samu.

Mluvíme-li o Bohu, Bůh nemůže milovat a být milován těmi, kteří mají v sobě něco nekonečného nebo něco z podstaty a života lásky o sobě, tedy něco z Božství. Kdyby v nich totiž bylo něco nekonečného čili něco z podstaty a života lásky o sobě – tedy něco z Božství, Bůh by nebyl milován druhými, ale miloval by sebe sama. Nekonečnost neboli Božskost je jedinečná. Kdyby se nacházela v druhých, byla by tam sebou – a to by byla láska k sobě samému. Ta se však v Bohu nemůže nacházet ani v té nejmenší míře, protože je naprosto protikladná Božské podstatě.

Tato láska tedy musí být láskou k druhým, v nichž není nic z Božství o sobě. Níže uvidíme, že je to láska k těm, kdo byli stvořeni z Božství.

Aby však k tomu mohlo dojít, musí existovat také nekonečná Moudrost, která tvoří jeden celek s nekonečnou Láskou. Musí tedy existovat Božská Láska Božské Moudrosti a Božská Moudrost Božské Lásky.

Na tom, jak dobře pochopíme a rozvážíme toto tajemství, závisí i to, jak dobře pochopíme a rozvážíme vše, co Bůh projevil neboli stvořil, a také vše, co Bůh udržuje a uchovává, neboli veškeré Boží dílo ve stvořeném vesmíru. O tom pojednám v následujícím textu.

Prosím však o jedno: nevměšuj do svých myšlenkových představ čas ani prostor. Nakolik budou tvé představy při čtení následujícího textu obsahovat pojetí prostoru a času, natolik jim nebudeš rozumět. Božství totiž není v prostoru ani v čase, jak vyplyne zřetelně z pokračování tohoto pojednání, zejména z části o věčnosti, nekonečnosti a všudypřítomnosti.

Vše ve vesmíru je stvořeno Božskou Láskou a Božskou Moudrostí Boha-Člověka.

Celý vesmír od počátku až do konce a od toho nejmenšího až po to největší v něm je tak plný Božské Lásky a Moudrosti, že jej lze nazvat obrazem Božské Lásky a Moudrosti. Tato skutečnost nalézá své vyjádření v souvztažnosti všeho ve vesmíru se vším v člověku. Každá jednotlivost, která vzniká ve vesmíru, natolik odpovídá některé části člověka (a totéž platí o vesmíru jako celku a člověku jako celku), že i člověka můžeme nazvat „vesmírem“. Naše pohnutky a z nich plynoucí myšlení jsou souvztažné se vším, co tvoří živočišnou říši; naše vůle a z ní plynoucí rozum jsou souvztažné se vším, co tvoří rostlinnou říši; a náš vnější život je souvztažný se vším, co tvoří nerostnou říši.

Takové souvztažnosti nejsou zřejmé nikomu v našem hmotném světě; jsou však zjevné těm, kteří jim věnují pozornost ve světě duchovním. V onom světě se nachází vše, co se vyskytuje ve třech říších světa hmotného. Jsou to souvztažnosti s pohnutkami a myšlenkami tamních lidí (s pohnutkami jejich vůle a myšlenkami jejich rozumu) a s jejich vnějším životem. Tyto pohnutky i myšlenky se objevují kolem nich a mají obdobný zjev jako skutečnosti stvořeného vesmíru – s tím rozdílem, že stvořený vesmír je zpodoben méně dokonale.

Z toho je andělům patrné, že vesmír byl stvořen jako obraz Boha-Člověka a že tento vesmírný obraz tvoří vlastní Láska a Moudrost. Nedomnívají se, že by stvořený vesmír byl Bohem-Člověkem, ale že z Boha-Člověka pochází. Naprosto nic ve stvořeném vesmíru totiž není substancí a formou o sobě, životem o sobě ani láskou a moudrostí o sobě, ba ani člověk není člověkem o sobě – vše ale pochází z Boha, jenž je Člověk, Moudrost a Láska a forma a substance o sobě. Cokoli je „o sobě“, je nestvořené a nekonečné; cokoli však pochází od Něj, nemá v sobě nic existujícího o sobě, a proto je stvořené a konečné a představuje obraz Toho, z Něhož existuje a projevuje se.

 I o stvořených věcech lze říci, že v nich je bytí a projev, substance a forma, život a dokonce láska a moudrost, avšak to vše jako stvořené a konečné. Ne snad, že by cokoli stvořeného něco z Božství vlastnilo – každá stvořená věc se však nalézá v Božství a Božství se nalézá v ní. Vše stvořené je samo o sobě neoduševnělé a mrtvé, avšak přijímá duši i život díky tomu, že Božství je ve stvoření a stvoření je v Božství.

Božství v jednom subjektu se neliší od Božství v jiném, ale každý stvořený subjekt se liší od druhého – tak, že neexistují dva totožné. Odlišují se tedy jako přijímací formy. Proto se Božství ve svých obrazech jeví různě. O Jeho přítomnosti v protikladech pohovořím později.

Vše ve stvořeném vesmíru je příjemcem Božské Lásky a Božské Moudrosti Boha-Člověka.

Je známo, že vše ve vesmíru, velké i malé, stvořil Bůh. Proto se vesmír a vše, co je v něm, nazývá ve Slovu „prací Hospodinových rukou“.

Lidé říkají, že celý svět ve svém celku byl stvořen z ničeho a „nic“ si představují jako absolutní „nic“. Avšak z absolutního „nic“ nic nevzniká ani vzniknout nemůže. To je neměnná pravda. Znamená to, že vesmír, jenž je obrazem Boha, a proto plný Boha, nemohl být stvořen jinak než Bohem v Bohu. Bůh je vlastní Bytí a vše, co je, musí vzniknout z tohoto Bytí. Říkat, že něco, co je, bylo stvořeno z „ničeho“, které není, je protimluvem.

Přesto nic z toho, co bylo stvořeno Bohem v Bohu, není Jeho pokračováním, neboť Bůh je Bytím o sobě, a ve stvoření nic z Bytí o sobě není. Kdyby ve stvoření něco z Bytí o sobě bylo, bylo by to pokračováním Boha, a pokračováním Boha je Bůh.

Andělé si stvoření Bohem v Bohu představují jako něco v člověku, co bylo odvozeno z jeho života, avšak čemu je život odňat. To se pak s jeho životem shoduje, avšak není jím. To andělé dotvrzují mnoha příklady ze svého nebe; říká se tam, že jsou v Bohu a že Bůh je v nich, a přesto ve svém bytí nemají nic ze skutečného Boha. V následujícím řeknu více o jejich důkazech; nyní pro informaci alespoň toto.

Vše, co je stvořeno z tohoto zdroje, je uzpůsobeno k přijímání Boha – nikoli spojitostí, ale dotekem. Pouze tak a nejinak dochází ke spojení. Stvoření je totiž souhlasné, neboť je stvořené Bohem v Bohu. A protože je stvořeno tímto způsobem, je obdobou, a toto spojení z něj činí jakoby obraz Boha v zrcadle.

Andělé proto nejsou anděly sami ze sebe, ale díky tomuto spojení s Bohem-Člověkem; toto spojení se řídí tím, jak přijímají Božské Dobro a Božskou Pravdu. Toto Božské Dobro a Božská Pravda jsou Bůh a jeví se, jako by z Něj vycházely, přestože jsou ve skutečnosti v Něm. Andělé je přijímají podle toho, jak uplatňují zákony řádu, tedy Božské pravdy, ze svobody myslet a chtít podle svého rozumu – svobody, již jim dal Pán jako jejich vlastnictví. To jim umožňuje jakoby samostatně přijímat Božské Dobro a Božskou Pravdu a opětovat lásku; neboť jak bylo řečeno výše, láska není možná, není-li vzájemná. Obdobné to je s námi na zemi.

Výše řečené nám může objasnit, že vše ve vesmíru bylo stvořeno Božskou Láskou a Božskou Moudrostí Boha.

Carl Gustav Jung

Carl Gustav Jung

Synchronicita

Synchronicita je smysluplná koincidence určitých událostí vnějšího světa s událostmi psychickými.

Synchronicita sestává ze dvou faktorů: a) nevědomý obraz vstupuje do vědomí buď přímo (tj. doslova), nebo nepřímo (jako symbol nebo jako nápad) ve formě snu, myšlenky nebo předtuchy; b) s tímto obsahem koinciduje objektivní situace. Mají se k sobě jako dva dílky dětské skládačky.

Jung spojuje synchronistické zážitky s relativitou času a prostoru a s určitým stupněm neuvědomělosti.

Velmi rozličné a matoucí aspekty těchto fenoménů se téměř beze zbytku objasňují předpokladem psychicky relativního časoprostorového kontinua. Pokud psychický obsah překročí práh vědomí, jeho synchronistické pomezí fenomény mizí. Prostor a čas nabývají svého obvyklého absolutního charakteru a vědomí je opět izolováno ve své subjektivitě ... naopak uvedením subjektu do nevědomého stavu mohou být vyvolány synchronistické fenomény.

Jung synchronicitu definoval jako akauzální spojující princip, tajuplné spojení mezi psýché nějaké osoby a hmotným světem, v jehož základu podle Junga leží spíše skutečnost, že psýché a hmota jsou různými formami téže energie.

(Zkráceno)

Filozofie

Filozofie

Filozofie je disciplínou zkoumající svět jako celek, hledá skutečnou povahu věcí, snaží se řešit otázku pravého poznání a mimo jiné zkoumá principy rozumového chápání.

Tento termín řeckého původu (philosóphía) se skládá ze dvou slov: „phílos“ znamenající „přítel nebo milovník" a „sófía“ s významem „moudrost".

Filozofie v západním světě prošla dlouhým vývojem a v dnešní době představuje spíše určitou metodu zkoumání oblastí poznání než nějaký souhrn faktů a teorií, jak tomu bývalo dříve. Někteří filozofové se ve svých studiích pozastavují nad samotným procesem získávání poznání, jiní využívají ustanovených logických procesů, aby se pídili po pravdě, která, jak se zdá, stále zůstává našim zrakům ukrytá.

Ačkoli je původ filozofie přičítán západní tradici, stejná témata oslovovaly i jiné kultury, a to dokonce v dobách mnohem ranějších.

Ukázkový odkaz

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3449 | 100%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one